abecedně řazeno
Hana Konvesz: poezie
Jana Jirásková: poezie
Kateřina Sidonová: próza, hudba, koláže
Kate Wake: poezie, koláže, animace
kath akomba: poezie
Martina Matoušková: poezie
Renata Bellingerová:próza
Vladimíra Lenertová: poezie

Když se utrhne knoflík

Do háje, utrhl se mi knoflík. Strčila jsem ho do kapsy a rozepla i ty ostatní. Cípy kabátu kolem mě vlají. Dělá mi to dobře, připadám si tím svobodná, volná... Scházím ulicí, ruce v kapsách.
Musím ještě nakoupit.
Postavila jsem se do fronty na košíky.
Nevrlá prodavačka mění pásku v kase. Čas se na tu dobu zastavil, všichni čekají, až se na bílý pásek začnou znovu tisknout čísla. Konečně jsem na řadě, pokladní mi podává košík.
„Nesahejte na ty jabka!“
Otočila jsem se k pultu se zeleninou. Obtloustlá mladá prodavačka. Má našpulený horní ret, otlemeně napomíná zákazníka.
„Řikám vám, abyste se jich nedotýkal nebo zavolám vedoucího.“
Muž k prodavačce zvedl oči.
„Chci si vybrat ta, která se mi líbí, co je na tom špatného?“
„Jenže to by pak chtěl každej.“
Muž pokrčí rameny. „Dala byste mi nějaký pytlík?“ V rukou drží tři červená jablka.
„To teda nedala!“ hlas se prodavačce přesmýkl do nepříjemné fistule. „Kdyby si chtěl vybrat každej, tak na koho by zbyly ty nahnilý?“
„Já ale nechci kupovat nahnilá jablka,“ trvá klidně muž na svém. „Proto si je vybírám sám.“
„Soudruhu vedoucí!!!!!“
Prošla jsem samoobsluhou a došla až k oddělení zeleniny. Muž ještě pořád svíral tři červená jablíčka. Všiml si, že ho pozoruji, usmál se a pokrčil rozpačitě rameny. Pak jablka položil do korýtka na pultu. „V tom případě u vás nebudu nakupovat.“
Prodavačka trhla hlavou a uchechtla se. „Si nakupujte kde chcete, všude je to stejný.“
Rychle vyšel z obchodu.
Z regálu jsem vzala mouku a olej. Vajíčka doma jsou. Budou palačinky
Snažil se vypadat hrdě, když vycházel ven. Se vztyčenou hlavou. Ale pocit vítězství neměl. Věděl totiž, že je to všude stejný.
Všem je pro smích.

Čekám na přechodu. Všiml si mě. Co si asi říká? „Docela pěkná. Nějaká urvaná. Možná, že taky trochu chlastá. Prsa má trochu povislý. Asi vůbec nemá podprsenku.“
Zastrčila jsem si pramen vlasů, co se mi uvolnil z drdolu, za ucho. Věděla jsem, že se na mě dívá.
Zůstal stát a zapálil si cigaretu. Přešla jsem na druhý chodník. Pořád se díval, i když jsem zahýbala za roh. Zahodil sotva zapálenou cigaretu do tajícího bahna. Auta kolem sebe stříkala po chodcích hnědou břečku. Měl promočené boty.
V půlce bloku jsem se otočila. Nešel za mnou..
Příjemné napětí vyprchalo. Do očí se mi nahrnuly slzy.
Proboha ještě to tak! Zabouchnout se do nějakýho chlapa. Narovnala jsem se a rázně vykročila domů. V tašce mi o sebe lehce cinkly dvě lahve Pražského výběru.
....................................................................................................

Od ničeho k ničemu.
Den za dnem. Přečkat. Přežít.
A každou neděli se donutit jít na návštěvu za mámou.
Dívám se na ni, stojí u vařiče a do hrnků sype kávu. Najednou vidím, jak je malá a drobounká. Změnila se. Scvrkla se a zmenšila, vlasy jí zbělaly a prořídly, pusu má namalovanou červenou rtěnkou, ale kousek přetáhla. Místo obočí dvě černé linky, jak to bývalo kdysi v módě. A špatně rozetřená zdravíčka. Vypadá trochu jako klaun.
Podala mi propisku, co jsem jí před nedávnem přinesla.
„Jak se to napájí?“ ptá se.
„Dává se tam náplň. Koupí se v obchodě. V papírnictví.“
Tváří se překvapeně, jako by to nevěděla.
„To jsou mi ale novoty,“ potřásla hlavou. „My psali násadkou a perem.“
Jo, před sto lety.
„Ale mami. Píšeš propiskou léta. Nikdy ses tomu nedivila.“
„Opravdu?“
Došla jsem do sklepa pro uhlí a vysypala popel.
Na stolku jsem měla připravený kafe. Osladila jsem si ho a usrkla.
Máma seděla před televizí.
„Poslyš,“ začala, ale oči nespouštěla z obrazovky. „Myslíš, že mě ty lidi vidí?“
„Jako v televizi?“ zeptala jsem se a podívala se na ni. Kam se poděla ta rázná, elegantní ženská, kterou dřív byla?
„Ptáš se, jestli tě z televize můžou vidět?“ ujistila jsem se, jestli jsem otázku dobře pochopila.
Přikývla.
„Ne, mami, oni tě neviděj.“
Posmutněla. Otočila se ke mně. „Opravdu ne? Vždyť ten Goťák se na mě vždycky tak pěkně usměje...“
„Ne, nevidí tě,“ zavrtěla jsem hlavou. Poslední lok přeslazené kávy.
„Tak já pudu.“
„To ses dlouho nezdržela.“
Bodalo mě špatný svědomí, že jsem tam měla pobýt dýl, že jsem si s ní měla povídat a zůstat aspoň hodinku.
„Musím letět,“ řekla jsem místo vysvětlení.
Doprovodila mě ke dveřím. Punčocháče se jí u kotníků na hubených nohách hrnuly.
......................................................................................

Znovu jsem ho uviděla v hospodě, když mi v noci došly cigarety. Seděl v koutě, sám u stolu. Podíval se od piva a všiml si mě. Přerostlé vlasy mu padaly přes límec flanelové košile.
Otočila jsem se a podala výčepákovi bankovku. Měl mokrou, bachratou ruku.
„Mohl bych vás na něco pozvat?“
Pokrčila jsem rameny. „Třeba.“
Odvedl mě ke svýmu stolu a objednal dvě vodky.

„Ty boty si zuj až v ložnici,“ snažím se šeptat. „A nerozsvěcej.“
„Já už se zul,“ pak rána, jak vrazil do botníku.
„Tak si je vem do ruky, nechci, aby si Klára ráno všimla, že jsou tu cizí chlapský boty.“
Tápeme předsíní k proskleným dveřím ložnice.
Smějeme se, myslíme si, že tiše. Chytil mě zezadu kolem boků a přitáhl si mě k sobě.
A najednou světlo. Jako blesk z nebe.
„Co se děje?“
Klára stojí u vypínače vedle zrcadla, ruce opřené o boky. Jak bohyně pomsty vypadá v tý noční košili.
„Dobrý večer,“ řekl on a trochu se zapotácel.
Jako malý dítě, co ho máma přistihne s prsty v cukřence. Tak si teď připadám.
„Dobrý,.“ ucedila Klára, otočila se a zabouchal za sebou dveře svého pokoje.

.................................................................................................
Asi za dva měsíce mi řekl, že jsem jiná, než si myslel. Prý čekal, že jsem odvážnější, silnější. Míň zranitelná.
„Bylo ode mě nezodpovědný, že jsem si s tebou začal.“ Vzal mě za ruku, drží ji ve svých dlaních. „Ty jsi z úplně jinýho těsta než já.“
Poslouchám jen na půl ucha. Vím, kam tím vším míří. Odejde. Zmizí z mýho života.
Chce prý žít podle svého. Nechce se na nikoho vázat. Dělat, co uzná za vhodné. Nedělat kompromisy. Uzmout si v tomhle policejním státě kus svobody.
„Tady nikdo svobodnej bejt nemůže,“ řekla jsem mu.
„Ale ano, může,“ odpověděl. „Jen se nesmí nechat sežrat strachem. Svobodu si člověk nosí tady uvnitř,“ ukázal si na prsa. „Tu mu nikdo nemůže vzít.“
„Já tam nosim úzkost,“ podívala jsem se mu do očí. Najednou mi byl tak cizí.
Ani jsem nevěděla, jestli bych ho ještě chtěla.

Já ho totiž viděla.
Za stodolou na koncertě tý kapely, co hrála tak nahlas a falešeně. Jak ji líbá. Holku v černém svetru.
Připadala jsem si mezi těmi lidmi nepatřičně, jako na místě, kde nemám co dělat, kam vůbec nepatřím. A při tom se zdálo, že ostatní spojuje nějaký společný duch. Všichni byli tak nabití energií. Nabití adrenalinem. Bavili se.
Mohl mi říct, abych si radši vzala texasky a svetr. Podpatky se mi boří do vlhkého, zdupaného trávníku. Jestli začne pršet, a že to tak vypadá, budu snad muset chodit bosa. Na punčocháčích se mi spustily tři oka. Blonďatá natupírovaná hlava mezi umaštěnýma máničkama.
A on se mi ještě ke všemu ztratil.
Nalepil se na mě nějakej ožralej debil. Snaží se mě ošahávat a strká mi pod nos flašku, z které čpí slivovice.
Musím ho najít. Ale jako by se propadl do země.
Obešla jsem stodolu.
Líbali se tam. On a dlouhovlasá tmavovláska v černym vytahanym svetru. Všimla jsem si jí už dřív. Byla hezká. Mohlo jí bejt tak dvacet. Vůbec mě nezaregistrovali. Byl úplně pohlcenej, úplně bez sebe. Mě takhle divoce nikdy neobjímal. Mám tu teď udělat scénu? V krku se mi udělal knedlík. Do očí se tlačí slzy.
Jdu zahradou pryč, pryč od všech těch lidi. Skoro je nevnímám. Doléhají ke mně jen útržky výkřiků, smích, kousky obličejů, které míjím. Zavřela jsem za sebou branku a pustila se nazdařbůh po silnici kolem lesa. Černá tatrovka mě minula v zatáčce a pak jsem uslyšela policejní sirény. Přešla jsem asfaltku a posadila se na pařez na kraji lesa. Kolem projely policejní antony. Nevím kolik. Pak se rozštěkali psi.
Na nádraží stáli dva policajti a prohlíželi občanky partičce kluků v džínových bundách. Nazula jsem si boty a uhladila vlasy.
Prošla jsem k pokladnám a nikdo mě nezastavil. Z nástupiště jsem se ohlédla zpátky. Vůbec si mě nevšímali. Ani je nenapadlo, že bych mohla patřit k nim.
Vždyť tam vážně nepatřím, uvažovala jsem ve vlaku. A on mě stejně nemiluje.

A teď se tváří, jako by mě opouštěl pro moje dobro.

Nejraději bych zbytek života prospala. Abych neviděla, co bude dál. Nemám sílu. Energie došla. Dívám se z otevřeného okna dolů na ulici a přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych se přehoupla přes parapet a padala dolů.
Pak už bych nic nemusela.

Odešel. Nechal mě tu otupěle čumět z okna. Prázdnou a unavenou.
Odšourala jsem se v pantoflích do ložnice a svlékla ze sebe župan.

.............................................................................................................
„Takže Klárka by chtěla na gymnázium? Možná by tu nějaká možnost byla,“ řekl Klářin třídní a slizce se na mě usmál. Učitel občanské nauky.
Uprostřed brady měl ďolíček.
Po třídních schůzkách mě požádal, ať zůstanu, že si se mnou musí promluvit o Kláře. Když všichni odešli, přitáhl si naproti mě židli a posadil se.
„Já vim, moc dobře se neučí, ale ona není blbá....“ začala jsem.
„Klára je moc chytrá holka a byla by škoda, kdyby nemohla studovat,“ přerušil mě a zatvářil se ustaraně.
Pak jsem na stehně ucítila jeho ruku.
„Jakou možnost máte na mysli?“ zeptala jsem se a dělala jsem, jako by se mě vůbec nedotýkal. Jako bych si toho vůbec nevšimla.
„Mám nějaké známosti na ministerstvu školství. Mohl bych leccos zařídit.“
................................................................................................
Opila jsem se. Sama doma už dopoledne. Dělám to teď častěji. Ráno si dojdu uklidit kanceláře a v deset už odemykám dveře bytu. S lahví vína v tašce.
Maluju a dolévám si. Dokud nepoleví stísněný pocit, dokud nezapomenu na strach. Na chvíli ano. Daří se mi tak být několik minut svého dne šťastná. Někdy i hodinu. Na ten krátký okamžik je mi vždycky jako bych se našla. Jako bych se potkala s tou, kterou jsem kdysi byla.
„Ahoj,“ usmívám se na tu holku s pletenýma culíkama v modrých šatech. Ona neodpoví. Dívá se na mě. Tak trochu soucitně, posmutněle.
„To jsi tehdy netušila, co? Že z tebe bude tohle.“
Usmála se. Je tak hezká, tak něžná a čistá. Naivní a nezkušená. Obě uděláme krok blíž a naše těla se prostoupí, spojí se v jedno. To je úleva.
A pak na dně láhve není už ani kapka.
Brzy se mě zmocní strach, pak hrůza. Bojím se, že je někdo za dveřma, že na mě někdo číhá pod oknem na ulici. A co jestli se schoval do špajzu? Panebože, nechci tu být sama. Hodím na sebe kabát a vklouznu do bot. Kostkovanou nákupní tašku a peněženku mám v kapse. Klíče!
Zem se mi houpe pod nohama, ale já to zvládnu. Samoobsluha je na rohu přes ulici.
Připadá mi, že se po mně každý dívá.
Motám se už ve dvanáct.
Měla bych se vrátit domů. Uklidit, vytřít a dát se do pořádku. Mohly bychom pak jít třeba s Klárkou do kina. Uvařím jí večeři... lednice je prázdná.
Vždyť jdu nakoupit!
Vzala jsem si košík, lidí je tu málo. Naložila jsem ho. Kolem regálu s vínem jsem prošla, ani jsem se na něj nepodívala. Jen jedno pivo jsem si vzala z basy blízko pokladny.
„Dvě stě padesát korun, třicet halířů,“ řekla pokladní.
Otevřela jsem peněženku. Do háje.
„Nezlobte se, mám jenom sto třicet,“ omlouvám se.
Protáhla obličej. „To snad nemyslíte vážně...“
Vracím nákup z tašky do košíčku.
„Já to tam vrátim.“ Usmívám se na ní úslužně a je mi ze sebe samotné na zvracení, jak se tu ponižuju a je mi trapně před nějakou pitomou pokladní, jako by nade mnou měla nějakou moc, jako by mě ovládala, jako by byla něco víc než já.
Jsem už skoro střízlivá a chci se napít. Vrátit to tam, kde bylo dobře.
Pozoruje mě od pokladny jestřábím zrakem. Košík mám zase prázdný.
Začnu nanovo. V kapse tisknu peněženku. Teď musím dobře počítat, aby mi to vyšlo.
Chleba. Máslo. Plátkový sýr. Mléko.
A láhev Frankovky.

Tak a co budu teď dělat?
Otupěle zírám pod své nohy, do škvírky, pod kterou je vidět nekonečná propast. Výtahová šachta.
Spadly mi tam klíče.
„Výtah!“ zavolal ženský hlas odněkud zdola.
„Výtah!“ Někdo buší do plechových dveří, rány se nesou šachtou, rozléhají se domem.
Vystoupila jsem a zabouchla. Zkusmo jsem zacloumala mosazným knoflíkem na našich dveřích. Hnuly se. Možná by se daly vyrazit.
Opřela jsem se do nich. Kolem projel výtah a z kulatého okénka si mě zvědavě prohlídla sousedka z posledního patra. Neměla jsem odvahu ty dveře vylomit. Napadlo mě, že bych je asi zničila. Musela bych volat opraváře, dost možná, že bychom se nemohly několik dní ani zamykat.
Počkám na Kláru.
Posadila jsem se na rohožku a opřela se.
Bůh ví, kdy přijde.
Kdybych si mohla otevřít tu láhev. V kapse jsem nahmatala tužku. Možná to půjde.
Vyndala jsem láhev a odloupala staniol kolem hrdla. Klekla jsem si, láhev dala mezi stehna a zapíchla do korkového špuntu tužku. Dlaní jsem pak do ní bušila, dokud se špunt neuvolnil a nesklouzl dovnitř láhve. Zůstal plavat na červené hladině.

Nevím, jak dlouho už tu sedím. Nemám hodinky, ale řekla bych že může být kolem druhé. Dům je tichý, jen tu a tam se otevřou domovní dveře, dá se do pohybu výtah, ozve se bouchnutí dveří. A pak je zase ticho.

Asi jsem usnula. Někdo se mnu třese. Ne, nechte mě, není mi dobře.
Otevřela jsem oči.
„Klárko!“

Pomohla mi vstát. Odemkla a odvedla mě do postele. Přikryla mě až k bradě. Pak se na prahu ložnice ještě otočila.
„Vzali mě na ten gympl,“ řekla.


27.1.2008 Praha
21.07.2011 22:44:11
kayalatabakovova
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one