abecedně řazeno
Hana Konvesz: poezie
Jana Jirásková: poezie
Kateřina Sidonová: próza, hudba, koláže
Kate Wake: poezie, koláže, animace
kath akomba: poezie
Martina Matoušková: poezie
Renata Bellingerová:próza
Vladimíra Lenertová: poezie

Obvyklý páteční podvečer běžně pracující ženy cestou z práce

Miloš stojí pod Národním divadlem, je trochu prohnutá v pase a dívá se vzhůru na střechu, do nebe, vítr jí fouká do vlasů, tak jak to má ráda. Miloš stejně jako Vlasta může být chlap nebo ženská,   stejně jako dcera Mileny Jesenský byla Honza. Stejně jako se někdo jmenuje Jindra nebo Béďa. Miloš je ženská, Miloš jsem se měla jmenovat, kdybych byla kluk. To jméno mi vybrala máma, ale nikdy jsem se tak nejmenovala. Takže teď budu  Miloš.

 

Miloš tedy stojí pod národním divadlem, je trochu v záklonu a dívá se vzhůru na střechu, do nebe, vítr jí fouká do vlasů tak, jak to má ráda, slunce jí svítí do očí a trochu je přivírá. Má na sobě květovanou sukni, takovou retro květovanou sukni trochu jako ze sedmsedátejch let a ruce v kapsách. Mává na Davida, který hladí na střeše trojpohlaví trigy. Směje se a chystá se skočit.

S úsměvem, chce pohřbít do sklenice.

 

Jakou sklenici jsi měl na mysli? Volá na něj Miloš a mává, ale David jí neslyší, po Národní a po nábřeží jezdí tramvaje a auta. Vyndá tedy z igelitky jednu broušenou skleničku na víno, trochu omlácenou po okrajích a drží jí za nožičku. Zvedá jí nad hlavu a ukazuje jí Davidovi.

Proboha, nenakláněj se, spadneš! Ještě nemám připravenou tvojí skleněnou rakev...

Mává na něj. Dává si jí před oči a dívá se skrz broušené sklo do slunce, krása! Kdyby v ní tak bylo Davidovo srdce jako červené víno, jiskřilo by červeně a rudě. Pak vyndá zavařovačku a ukazuje mu zavařovačku, chce, aby si vybral. David leži na břiše, dívá se na ní dolů ze střechy a vůbec nechápe, proč mu to ukazuje, co to vyndavá z tý igelitky od Alberta a čím to mává?

Do jaký sklenice, chceš pohřbít? Volá na něj.

Cože neslyším tě ? Volá David.

Tak slez, volá Miloš, řeknu ti to, až budeš dole. Slez. 

Ale on zrovna drží za pohlavní orgány sochu a dolů se mu nechce.

Polez dolu ty nedostudovanej doktore pervervistiky. Pojď dolů. Prosím!

A tak David sleze dolu. Proleze vnitřkem divadla, přes půdu a okýnkem tajnýho záchodu proleze zpátky k Milošovi na  chodník.

Co je? Řve na ní. Pořád si myslí, že se neslyší.

Do jaký sklenice, chceš sakra pohřbít, ptá se Miloš. Jak jsi to myslel? Do zavařovačky nebo do skleničky na víno? Ukazuje mu obě sklenice, ta na víno je hezčí, ale zavařovačka je větší.

Panebože, David si položí ruku na čelo poněkud operním gestem, tak kvůli tomuhle jsem neskočil! Ty trapko ! 

Hm, přece nebudu zejtra sama devět hodin v práci, to bych se tam musela zbláznit. Strašně by se mi stejskalo.

No, jo, tak zejtra v práci. Jakou máš?

Já jdu na devítku.

A já na osmičku.

Tak zejtra, čau...

Miloš odchází s igelitovou taškou na metro a David utíká na tramvaj.

Jedu za Sylvou, to bude zase masakr! Tak čau!

Čau, já jedu domu dělat večeři. Asi těstoviny. nebo chleba. Nebo brambory.

Brambory jsou nejlepší, Mílo. Nebo jim dej chleba, je to tak národní. Chleba se solí!

A jakou jsi chtěl vlastně tu sklenici ? Volá za ním ještě Miloš a mává igelitkou.

Ale David už jí neslyší, utíká na tramvaj. Jede někam sehnat hulení a pak za Sylvou.

 

Miloš tedy zůstane stát trochu bezradně na ulici. V každý ruce jednu sklenici, co s tim teď budu sakra dělat? Ale pak si poradí. Do zavařovačky naložím hermelín a tu na víno si dám na stůl a bude tam stát tak dlouho dokud nespadne a nerozbije se a Milošova šílená emo dcera společně s rozvážným stárnoucím psem si společně v tekuté depresi nepořežou těma střípkama žíly. Nebo je naházej do koše a Miloš si pak o ně pořeže prsty, až ho půjde vysypat. Jako o ty zasraný žiletky, který má Anča pod pod polštářem a který našla, když jí převlíkala povlečení na posteli. Šílená emo princezna ukádá každý večer hlavu na polštář, pod kterým má žiletky a spínací špendlíky.

Měla by to říct její terapeutce, její psycholožce, její třídní učitelce? Ošetřující lékařce na alergologii nebo zubařce? Samý ženský. Ne řekne to tomu černýmu andělovi, až zase přiletí v noci k Aničce na okno a bude zpívat jako vykastrovaný havran. Bude mávat křídly do noci a zářit zobákem jako vybroušeným diamantem. Kde je její srdce, její srdce ukryté v dece, do který si snad ta holčička, proboha, nic nezašila! Snad granáty a rozbušky, proto spí v noci tak klidně, tak andělsky tiše a bez pohnutí, asi aby se nerostřílela.

 

Miloš dá sklenice do igelitky a rozhodne se, že nepojede metrem, ale pojede tramvají, bude se rozhlížet po krajině a dívat se, jak ptáci letí nad městem, jak rackové krouží nad Vltavou, bude držet v ruce igelitku a čekat na svoje satori v tramvaji. Jinak to ani nejde.

 

Ah ty igelitky, přijde den a z nebe budou padat igelitky. Miloš si chytí tu nejkrásnější a ušije si z ní velký stydký pysky, aby pod nima měla pořád vlhko, aby i její stárnoucí pochvička byla pořád vlhká, klimaktericky nevysychala a nevrzala. Miloš má už jasný plán, ustříhne igelitce uši a ušije si z ní jako z kůže novou pochvu, pod ní bude erotické permanentní vlhko, vlhko které poteče a provlhčuje navzdory času a stárnutí nejen sliznice, ale i srdce a mozek.

David ale řikal : Až budeš v tom přechodu, nech už jí proboha na pokoji a věnuj se konečně duši. Bůh to tak asi naplánoval, ale Miloš se rozhodla, že bude permanentně vlhká. Nedá se nic dělat, sen je sen. Každý má svůj cíl, svůj malý targetík. V práci máme jako targetík zlepšít prodejní dovednosti a zvýšit úspěšnost aspoň o šest procent. Podaří se to? Dokáže to manažer Velký Ježíš v tečkované kravatě. To se uvidí! Jestli to dokáže, půjdu do tý igelitky, říká si Miloš a dívá se z tramvaje. 

Krásná nová pochva by byla třeba i z plyše, růžová plyšová pochva, vzdychá Miloš a noří se nostalgicky do podvečera. Nebo z králíčka, nebo z medvídka, nebo z medvídka Pú. Medvídek Pú Miloše dost rozesměje a vrátí mu dobrou náladu, musím to říct zejtra v práci Lence, Lenka medvídka Pú totiž zbožňuje. Nebo z kočičky Kitty, musí se doma zeptat Aničky, jestli by chtěla mít pochvičku z kočičky Kitty, když jí má všude. Na tričku, na penále, na punčoškách, na sponečkách., bylo by to krásný, milý a roztomilý.  Proboha, co když už jí ale z tý igelitky dávno mám a nevím o tom? Vyděsí se. Co když už nezůstává žádná naděje na postklimakterické zavlhčení? Skoro stejně deprimující představa jako, že v bankomatu jí to ukázalo poslední tři litry na účtě.

Život je píča, hnusná igelitová modro žlutá píča z igelitky od Alberta, uzavře to Miloš. Dneska už se stejně nic lepšího nestane. Nuda, nuda, nuda. Co když je život jen jeden a žádný reiknarnace.

Tak to by byl průser, promarnit ho našíváním igelitek na genitálie. Musim ještě koupit někde ten chleba, asi v sámošce. Pomalu vystupuje. Na ulici už je tma. Jen tma, světla, auta, tramvaj odlítává na vesmírnou základnu do depa a jedna černoška, která jde po chodníku, je celá černá, takže není vůbec vidět, má jen světlou šálu a rukavice a vypadá to jako kdyby šla ta šála s rukavicema po chodníku sama. Nádherná tma. Jen sámoška a její zboží láká a svítí.

 

Všechno je dražší, říká své oblíbené paní pokladní, se kterou občas vede úvahy na téma sociální revolta a rezignace...a pak spolu v tichém dvojzpěvu vzdychají.

Je to hrozný, ale co s tim naděláme...

Asi nic...

Už abysme zavřely. Strašně mě dneska bolej záda.

No jo,  zase řáděj ty chřipky a acylpirin je zase dražší.

Všechno je dražší, ale šéf ty jahodový jogurtty pořád drží na jedenácti korunách, jsou úžasný, že jo? Lidi je hodně kupujou, hebký a  smetanový...

Tak naschle, ať vám to uteče. Už jen půl hodiny.

Miloš odchází ze sámošky opět sama a opět do tmy. Míří už definitivně z práce domů.

 

 

21.07.2011 22:10:50
kayalatabakovova
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one